Gallery


Doufám, že když se budeš cítit sám,
že ti někdo předá,
že vždy, když si přijdeš ztracený,
Tě někdo druhý hledá.

Volám a ty se neozýváš,
co slyším, jsou jen mé ozvěny,
často se do dáli zadíváš,
chceš vidět oblohu
přitom jsi v podzemí.
Jenom by stačilo uvěřit,
vyjít na slunce z té skály,
přestat už se sebou soupěřit,
pak budu před tebou
a nejen v dáli.

Je sen skutečnost a nebo jen výplod mysli?
Kdy mé srdce řve radostí a rozum se ptá,
co je to za nesmysly? Říkají, ať se z toho vyspim,
jenže čím víc na tebe myslim, tím víc si ráda přispim.
No tak co, co je a není jistý?
Co je správně a co ne a jak to zjistim?
A co je osud a co ještě můžu změnit?
Jeden den to dává smysl, druhý den to jasný neni. 

Na svým krku nosím kříž,
na svým srdci nosím mříž,
co otevře se vždy, když spíš,
bojím se selhat, proto nepustím tě blíž,
bojím se nelhat, bojím se, že o tom víš,
že mě zas vezmeš, pomačkáš a zahodíš,
vnímám tu hloubku o to víc, co stoupám výš,
když nevím proč a ani jak, se objevíš.

A když jsi pryč, já jenom důmám, důmám dál,
co, že je život, a proč v sobě nemám žár.
Mám své vzpomínky, a i když jich je jenom pár
a někdy pláču, furt jsem ráda, že je mám.
Jestli to slyšíš, není třeba žádný čin,
jenom si vzpomeň, jednou ti to vysvětlim.
Ty jsi jak mobil, ke kterýmu nemám pin,
co se furt mění, když toužim po neměnnym.
Možná se vážně nemiluju dostatečně,
když běhám k někomu, kdo za mě není vděčnej,
ignor a hádky, to mě trápí neskutečně,
už mě nebaví mluvit k dubu nekonečně.
Já jsem furt tady a né tak, jak si to přeješ,
chceš zakazovat, jen se snažíš, ať to skreješ.
Jsem venku v dešti, protože tu pořád leje,
v tom dešti citu, co je plný beznaděje.
Z dálky zní hudba, co se opakuje dokola,
to stejně jako můj pocit, zda ti mám, či nemám zavolat.
A pak se ptám, proč si nenechat trochu svobody,
a ne s tebou hrát hru, jako by to bylo na body,
kdo že je lepší, kdo je horší a tak podobně,
teď neřeš, co si myslíš o mně, ale to,
co si myslíš o sobě.

Občas se lidi si odcizí,
zprávy od tebe jsou jak od cizí,
člověk se v tom druhým nevyzná
když jeden to přizná a druhý to nepřizná.
Jako nit jsou moje představy,
nit, kterou pletu své nitro,
jednou přijdu se ti představit,
to až po noci, až přijde jitro.
Ať poznáš, že nejsme tak vzdálený
od sebe, že už se známe,
a že, co bylo, je stále tu,
od prvního večera, to něco,
co máme.

Jsem poutník v nekonečné pouti,
stavím své domečky z karet,
které se mi občas zhroutí,
když vyčerpám barvy ze svých palet.
Jak se dostat do tvého zákoutí?
Stojím před letadlem
a dám všechno za let.
A všechny mé básně jsou tím
důkazem, že moje srdce kvůli tobě taje.
Nenechám, ať si se mnou hraješ,
jako bych byla jedna z figurek v poli,
tuhle bitvu nikdo nevyhraje,
když budem nabízet svá srdce komukoliv.
Co mi po tobě zbylo je jen fotka,
a i když jsme na stejných místech tak se ne a ne potkat.

Ty skulinky času,
s tvými tóny hlasu,
připomínám si,
vždy když se vydám na tu trasu.
Do těch starých časů,
za našimi časy,
kde po letmých dotecích
zbylo jen velké asi.

Občas jsem jak vyplej mobil,
potřebuju nabití,
posílám své zprávy tam,
kde čekám, že je zachytí.
Hledám trochu energie, ať se můžu nabít,
chci se k tobě připojit, jen signál je moc slabý.

Vím, že jsme si nakloněný, i když jinam koukáš,
spolu, tady, všude stěny,
furt mě neposloucháš.
Když ti vysvětluju, že pro lásku není popis,
Nech ji, ať si volně lítá,
tam, kam má, dojde jak dopis.

Myslíš, že neskončí čas?
Nebo je všechno jen dočasný?
A možná, že zkouší nás,
když každý náš den je jen otazník.
Pořád mi tvůj hlas neodpoví,
jsem jen osamělý trosečník,
jsem student hodin bez osnovy,
a počítat dny je furt zbytečný.
Jako by se to furt vracelo,
a bylo to po čase zpátky,
Ale proč? Klepu si na čelo,
a jak včera ti věnuju řádky.
Řádky, co s časem už splynuly,
Navěky věků tu zůstanou,
to i my dvě se už minuly,
přesto vzpomínky po nás nepřestanou
být v mojí hlavě, jsem zmatená
v časoprostoru, prostoru minut,
času, co končí i nekončí,
dob, kdy jsem s tebou, a dob,
kdy tě minu.

V noci, když jen tak si ležíš,
co v tvojí hlavě ti běží?
Na čem ti záleží, na koho myslíš,
a jestli furt doufáš, že se z toho vyspíš,
když hlavou ti prochází milion myšlenek,
a všude kolem jen doznívaj zvuky,
co cítíš, to nevyčtu ze slov, ani z tvojí ruky.
Tak co dělám, je, že jen doufám,
že ty jednou zakotvíš u mého molu,
a možná jsem blázen a možná si troufám,
když usínám a chci, ať usneme spolu.

Někdy je odvážný být vážný,
on život sám fakt není lehký,
ať s námi je anděl strážný,
i když jsme silný, jsme pořád tak křehký.
Tak nějak chci zlehčit tu vážnost,
naučit lítat si bez tíže,
a stejně brát to furt vážně,
když tý lehkosti chceme být blíže.